VÝLET DO BERLÍNA ZA KNIHOU ART OF RAJASTHAN
V říjnu loňského roku jsem zrealizovala opět jeden kousek ze šuplíku “už jsem se dlouho nedozvěděla o henně nic nového, pojďme něco podniknout”
Na nesmírně zajímavém instagramovém profilu dívky jménem Medina jsem se dozvěděla o existenci knihy Art of Rajasthan (Jogendra Saksena), pojednávající o lidovém umění vesnických žen - mehndi a mandana. Mehndi všichni víme, že je sanskrtské slovo pro hennu. Slovo mandana vychází z výrazu mandan, což znamená dekorovat, zdobit. Jedná se o vytváření rituálních obrazců pomocí křídového prášku nebo vápna na hliněné podlahy venkovských stavení. Nádherné geometrické obrazce, ale mě samozřejmě nejvíc zajímá henna.
Knížka byla vydána jen jedinkrát, a to v roce 1979 a pravděpodobně v malém nákladu, takže koupě nepřichází v úvahu. Ale protože Google je můj kámoš, zjistila jsem, že jeden exemplář odpočívá relativně nedaleko - v knihovně Antropologického muzea v Berlíně. Heuréka!
Pár e-mailů a datum a místo ve studovně jsem měla zajištěné i s popisem, jak se do knihovny dostat. Takže jednodenní autobusový výlet do Berlína. Cestu nočním autobusem z Prahy nebudu popisovat, brzy ráno jsem se ocitla v Berlíně a podle popisu krásně dojela až do knihovny. Přivítal mě nejdřív ten známý olfaktorický vjem směsi papíru, prachu a starého dřevěného obložení, pak starší knihovnice s knihami (objednala jsem si ještě publikaci Mandana od stejného autora) a zavedla mě do prázdné malé studovny, kterou jsem měla celou dobu jen pro sebe. Nádhera. Navíc na stěně originál mola - prostřihovaná a posešívaná textilie, součást tradičního ženského oděvu kmene Guna v Panamě a Kolumbii.
Ale zpátky ke knize. Až do té doby, než jsem jí držela v ruce, jsem se domnívala, že Jogendra Saksena je žena. Omyl. Autor je muž, indický spisovatel a popularizátor vědy. Materiály začal sbírat už v roce 1948, vlastnoručně zakresloval motivy jak mehndi, tak mandana. Vytvořil tak bohatou knihovnu vzorů a my máme konečně představu, jak indická henna 50. let minulého století vypadala.
A tady je několik přeložených citací, které mi přišly důležité:
Proč člověka toto ženské umění přitahuje?
Zaprvé je to čiré potěšení dívat se na ně, krásně nakreslené na dlaních a zemi výraznou kresbou a na sytě červeném pozadí. Za druhé se stává jedinečnou sbírkou nádherných vzorů, které lze využít i k jiným účelům. Za třetí, když k němu člověk tak přilne, začne přirozeně přemýšlet o jeho účelu a významu a pronikat do jeho tajemství. Protože když se o tomto umění dozví více, pochopí, že každý ze vzorů má svůj individuální název a různé součásti, které mají smysluplné využití, Začtvrté jsou tu specifické příležitosti - svátky, obřady a obecně, při kterých se kreslí jen určité obrazce. To znamená, že každá z těchto příležitostí má pro svůj účel charakteristický soubor vzorů. Všechny tyto informace přirozeně vedou k domněnce, že za kreslením určitého souboru vzorů při konkrétní příležitosti musí být nějaký účel a smysl, a to vede k jejich studiu.
Tohle můžu podepsat, protože čím více se nořím, tím větší touhu studovat mám.
Někteří se domnívají, že zdobení hennou přišlo do Indie s příchodem muslimů, ale jak ukazují fakta, začalo se používat již dlouho před obdobím Guptů (asi 350 n. l.). Malby z Adžanty a Ellory jsou toho názorným svědectvím. Na jedné z nástěnných maleb, namalovaných v jeskyních v Adžantě, je vyobrazena kompletní scéna týkající se malování hennou. Na této nástěnné malbě je zobrazena princezna z Pataliputry, která napůl spí a leží pod stromem, a její přítelkyně se věnují malování jejích rukou a nohou krásnými uměleckými vzory.
(Chrámy v Adžantě a Elloře jsou obrovské komplexy vytesané ve skále opatřené nástěnnými malbami a reliéfy. Byly vybudovány v rozmezí 2. století př. n. l. a 1. století n. l.)
Kniha se široce zabývá definováním lidového umění, historií a geografií Rajasthánu, vývojem umělecké formy, archeologií - tady se zmiňuje i o dekorování keramiky. Zmiňuje árijskou civilizaci, védy, tantru, zamýšlí se nad účelem a významem vzorů. Poměrně obsáhle se věnuje i henně jako rostlině - pěstování, jejímu dalšímu používání, například v léčitelství nebo výrobě parfémů.
Vytahuji tedy jen některé pasáže
Význam v každodenním životě
Již dříve bylo zmíněno, že mehndi je symbolem štěstí a manželského života. Je důležité nejen za života, ale hraje důležitou roli i po smrti. Dokonce i mrtvé tělo se potírá mehndi; na čelo mužské mrtvoly se nanáší nka (znak) mehndi, zatímco ruce a nohy mrtvé vdané ženy se zdobí vzory hennou, na oči se nanáší collyrium (líčidlo) a pěšinka ve vlasech se vyplňuje kum-kum (rumělka), to znamená, že se zdobí jako nevěsta, než je mrtvola vynesena k pohřbení ohněm. Mehndi se používá téměř při všech příležitostech paju (uctívání nebo obětování), jako je Gangour, Sitla Nagpaja atd. Po Dásamata púdži ženy malují na stěny hákové kříže hennovou pastou. Henna je svým způsobem nezbytná pro každý svátek a pro každý rituál. Žádný obřad není považován bez henny za úplný.
Co se týká techniky nanášení, autor se zmiňuje pouze o nanášení prstem nebo pomocí dřívka. Ani slovo o kornoutcích. Ty musely přijít na řadu až mnohem později.
Ale tady cituji popis zajímavé techniky rezervy (vykrývání)
Bílá na červené aneb proces batikování. Ženy také používají vápennou pastu pro bílé vzory na červeně zbarvené dlani. K tomuto účelu si vezmou trochu hustého vápna (které se používá k jídlu v betelových listech) a tvrdý štětec. Tímto štětcem nakreslí design v plynulých liniích a pak ho nechají zaschnout. Po namalování vzoru vezmou trochu pasty mehndi a hustě, ale jemně ji rozetřou po dlani tak, aby pokryla celý povrch, a pak ji nechají zaschnout. Pro zvýšení efektu hennu průběžně zvlčují. Po čtyřech až pěti hodinách mehndi odstraní a ruce si umyjí. Výsledkem je "batikovaný" potisk, tj. bílý vzor na červeném pozadí.
A na závěr úvaha o univerzální povaze zdobení hennou, se kterou z celého srdce souzním:
Tyto motivy a jejich zpracování pak před námi odkrývají zásadní pravdu, že umění designu, ať už rituálního, nebo užitkového, není vlastnictvím žádné doby ani žádného místa, jakkoli časově a prostorově vzdáleného. Nejsou ani monopolem žádné rasy nebo kultury žádné země, spíše odhalují práci tvořivé lidské mysli napříč staletími.
Co je ale na knize asi nejcennější, jsou kresby vzorů vytvořené autorem. O několik se tu s vámi podělím:
Po asi třech hodinách zavírám knihy a předávám s díky knihovnici. “Fertig?” “Ja”. A jde se na oběd brouzdat po Berlíně. Berlín mě uchvátil svou vzdušností a spojením moderní a staré architektury. Byť všední den, i v centru jsem měla pocit poklidného odpoledne, páry i jednotlivci procházející se po nábřeží a v parcích. Samozřejmě turisti na exponovaných místech, ale celkový dojem byl úžasný. Brzy se sem vrátím.